Ono to začíná už u používání mobilů, popřípadě nějakých hodinek s ním propojených. Ačkoliv jedno či druhé zařízení informuje zvukově, vibracemi nebo rozsvícením displaye, naprostá většina lidí je schopná se několikrát za minutu podívat na display, popřípadě překlopit zápěstí jen aby se přesvědčila, že jim nic nepřišlo. A když jim ta elektronická hračka nic nehlásí několik minut, jsou schopní v ní začít rejdit a hledat zda to není chyba. Popřípadě sami začít psát lidem o nichž se domnívají, že právě od nich by mohlo či mělo něco přijít a vyzvídat proč nepíší, nevolají.
Také je příznačné jak málo lidí si přepne telefon do režimu letadlo když jdou spát. Nebo i dřív. Vždy mají pohotově po ruce nějaký ohromně důležitý důvod proč musí být 24­/7 na příjmu. Toto jsou pravé kořeny obsese. Podobně jako je zapotřebí už děti učit finanční gramotnosti, je zapotřebí je také zapotřebí učit se psychohygieně soužití s mobilními zařízeními. Neobviňujme tu techniku, jsme to my, její uživatelé kdo ji neumí používat.

Těžko si někdo: [odkaz, pro zobrazení se přihlaste] přizná, že si za vše může sám. A nic nezahýbe s psychikou než samotný pohled do zrcadla.
Ostatně? Už ho nastavovali?

No tak třeba ten YouTube je plný video prezentací právě těch lidí, kteří už tu obsedantní poruchu mají, takže pokud se bude jakýkoliv divák řídit jejich radami, tak vlastně pojede na stejné ­(či ještě horší­) vlně, čili akorát se tím docílí šíření této poruchy.